Pořádá White Gallery
kurátor Lenka Sýkorová
White Gallery, Osík u Litomyšle, 12. 6. - 31. 8. 2011
otevřeno denně od 11 do 17 hodin
vernisáž 11. 6. 2011 v 18.00 hodin

Začátek šedesátých let je pro další směřování tvorby Zdeňka Sýkory (1920) rozhodující. Končí desetileté období krajinomalby, jehož vyvrcholením je cyklus Zahrady (1958-1960). Poté jeho obrazy postupně ztrácejí závislost na zobrazované skutečnosti a stávají se svébytnými abstraktními kompozicemi (1960-1962), jejichž tématem je „pouze" hledání vztahů mezi tvary a barvami.

Zprvu kruhové formy těchto kompozic, jako pozůstatky organických tvarů odvozených z přírody, se postupně geometrizují, na obrazech se objevují čtverce, trojúhelníky, mnohoúhelníky. Opakovaným upravováním a upřesňováním barevných vztahů pomocí malířské špachtle vznikají velké nánosy barev. Tato pastózní malba s výrazným rukopisem se však během krátké doby mění na hladkou. Zároveň se proměňuje i barevnost - od fauvistického ladění přes hnědé tóny hlinky až k redukci na barvy neutrální: černou, bílou a šedou, které bývají doplněny čistými barvami (například červenou nebo modrou). Všechny tyto souběžně probíhající procesy mají původ, jak autor sám říká, „v sílící snaze po vyloučení subjektivního zkreslení. Tomu odpovídaly i barevné geometrické plochy bez rukopisu, které umožňovaly objektivnější odhalování výrazových možností stávajících malířských prostředků". Tyto obrazy autor nazývá velkoplošnou geometrií.
A právě v souvislosti s nimi vznikají geometrické studie (1961-1962). Většina z nich je přípravou pro geometrické kompozice provedené olejem, nejčastěji ve formátu 135 x 120 cm. Ve studiích se autor na malé ploše papíru (maximální velikosti A4) snaží technikou koláže nebo tempery a tuše definovat geometrické tvary a hledá jejich vzájemné barevné poměry. Výsledné obrazce zpravidla vznikají spojováním bodů, umístěných po obvodu formátu, pomocí sítě vertikál, horizontál a diagonál. (Stejnou metodu použil Zdeněk Sýkora i při tvorbě návrhu černobílého dekoru železné protipožární opony Fučíkova divadla v Lounech v roce 1962.)
Některé studie zůstaly bez svého naplnění v obrazech, další jsou jediným dokladem dnes již neexistujících. Pro některé geometrické kompozice naopak existuje studií hned několik, přesto výsledný obraz nikdy není totožný s žádnou z nich. Realizace těchto kompozic byla vždy, tedy i při existenci studijních návrhů, pokračováním procesu hledání.
Význam geometrických kompozic, a také studií jako jejich předobrazu, si uvědomoval i Zdeněk Sýkora, když v rozhovoru s Vítkem Čapkem v polovině osmdesátých let popisoval svou cestu ke strukturám (1962-1974), jež se na více než deset let staly předmětem jeho malířského zkoumání: „Ke strukturálním pracím jsem dospěl postupnou ‚objektivizací‛ a redukcí výrazových prostředků na barevněplošné geometrizované útvary ve všech polohách rovnovážné. Tento znak - element, který jsem omezil v barevnosti na bílou, šedou a černou, abych pokud možno vyloučil asociativnost, přímo vybízel k řazení, otáčení a seskupování. Kleeova definice struktury jako dělitelného, dividuálního, systému byla pak východiskem další práce."

Geometrické kompozice byly vystaveny mnohokrát. Poprvé v únoru roku 1963 na skupinové výstavě MS 63 v Praze, tedy v době, kdy už Zdeněk Sýkora ve svém lounském ateliéru dokončoval Šedou strukturu. Na všech Sýkorových retrospektivách byly tyto obrazy představeny jako pokračování cyklu Zahrad a zároveň jako východisko pro struktury.
Naproti tomu geometrické studie byly vystaveny jen dvakrát, ale i v tomto případě pouze v úzkém výběru. Ve White Gallery se poprvé stávají ústředním tématem výstavy.

Výstavy 2011    Další výstavy v tomto místě    Další výstavy prací tohoto autora

Fotografie z vernisáže: